7. Kapitola Academie temné živlové magie

7.kapitola

Academie temné živlové magie

 

Eliz vešla do svého pokoje v temné academii. Měla úplně stejný jako, když zde byla poprvé v pátém ročníku.

Pokoj byl zařízen v tmavých odstínech černé a rudé. Naproti dveřím byla jediná velká postel a u ní noční stolek z dubového dřeva. Postel měla černý přehoz a tmavě rudé povlečení. Pod oknem, které ukrýval tlustý závěs, stál stůl ze stejného materiálu jako noční stolek. Na druhé straně stála šatní skříň, též vyrobená z dubu. Vedle skříně byly dveře vedoucí do koupelny.

Eliz si povzdechla: „Zase všechno tak depresivní,“ pomyslela si.

Přešla ke skříni a dala se do vybalování. Většinu svých věcí nechala i nadále v kufru, neboť skříň i tak byla plná oblečení v černé a rudé barvě. Vytáhla si akorát pár světlých triček a kalhot, aby ve volném čase nemusela chodit v tom tmavém.

Eliz, i přestože je upírka, si nikdy neoblíbila tmavé barvy. Popravdě je přímo nenáviděla i když na lov a schůze rodu chodila v tmavém, ale to oblečení měla už od mala a za tu dobu si ho i trochu oblíbila.

Teď se ale přímo znechuceně dívala na trička a sukně jen v tmavých odstínech, a přemýšlela jak ho co nejlépe zapálit, aby to nikdo nevšimnul.

Pláště, které vysely na ramínkách, jí tolik nevadily a ještě tam k nim přidala svůj upíří plášť.

Než odešla do svého pokoje, bylo ji zděleno, že se do hodiny setkají v jídelně, kde jim budou řečeny bližší informace, a že si na sebe má vzít tmavé oblečení, zatím nebyl podmínkou plášť se školním znakem.

Sice si neoblékla své oblečení na lov, ale na tmavě rudou halenku na zapínaní a černou sukni si oblékla svůj upíří černo-rudý plášť.

Ještě si s pomocí magie zapletla vlasy do francouzského copu, obula černé kozačky a vyrazila. Kde je jídelna si pamatovala moc dobře.

Cestou potkala Ethena, kterého do jídelny vedl Stephan.

„Ahoj,“ pozdravila je Eliz.

Ethen měl na sobě stejný plášť jako Elizabeth a i on měl pod ním rudou košili a černé kalhoty. Zato Stephan měl hnědý plášť s černou košilí a černými kalhoty. Oblečení určené vlkodlakům.

„Ahoj,“ přivítal ji Ethen letmím polibkem na tvář.

„Čau, vypadáš dobře,“ pochválil ji Stephan.

„Dík,“ usmála se Eliz

Do jídelny došli společně v družném hovoru o bitvě a nových bozích.

U jídelny se od nich Stephan odtrhl a pokračoval ke vchodu ven na pozemky.

Eliz s Ethenem vkročili do jídelny, kde již bylo osm upírů s podobnými plášti jako Ethen a Eliz, ale každý měl jinou podšívku.

„TO vypadá, že tu jsou zastoupeny všechny rody,“ pošeptal Ethen Eliz do ucha.

„To jo,“ přikývla Eliz, „má nás tu být patnáct a rodů je jedenáct.“

„Pokud my zastupujeme hlavní rod, tak tu jsou ještě tři rody po dvouch,“ dodal Ethen.

„Asi češi, angličani a rumuni,“ prohlédla si zde přítomné.

„Češi už tu jsou,“ ukázal na dvě osoby v černých pláštích s modrou podšívkou stojící nedaleko nich.

„Jdem je pozdravit,“ rozhodla Eliz a rázným krokem se vydala ke dvojici. Ethen ji těsně následoval.

„Ahoj,“ promluvila v upírštině.

„Čau Eliz, Ethene,“ pozdravil je chlapec s čistě blonďatými vlasy.

„Jé Lukáši,“ přivítal se s ním Ethen poplácáním po zádech. Eliz ho zase krátce objala. Poté se jejich pohled stočil na jeho společnici. Dívka měla čistě černé vlasy.

„Toto je Johana,“ představil ji Lukáš.

„Ahoj, já jsem Elizabeth,“ představila se Eliz.

„Johana,“ usmála se na ni dívka.

„Umíš česky?“ zeptala se jen tak mimochodem Eliz.

„Jasně, sedm let jsem žila mezi lidmi,“ odpověděla česky.

„Já mezi nimi žiji do teď. A kdes žila?“ optala se.

„V severních čechách v Semilech a ty?“ odpověděla hrdě.

„Já ve východních v Nové Pace.“

„To je docela blízko a kolik ti je?“ položila další otázku Johana a nevšímala si jednoho nechápavého pohledu od Lukáše, který jejich konverzaci nerozuměl. Ethena učila mluvit česky Eliz.

Ještě dlouho se takhle bavily a když vyčerpaly téma o sobě, začaly probírat kluky.

Když Lukáš konečně pochopil, že jim neporozumí, začal se s Ethenem bavit o dalších upírech, kteří zde byli. Lukáš překvapivě znal většinu přítomných a tak bylo jejich téma hovoru skoro nevyčerpatelné.

Ve chvíli kdy do jídelny vešel i poslední upír z Kanady, se v jídelně objevilo patnáct židlí postavených do jedné řady. Ethen, Eliz, Lukáš a Johana si sedli vedle sebe na jeden kraj.

Před ně přešel statný upír v čistě černém plášti přehozeném na jednom rameni.

Vítejte,“ promluvil v upírštině, aby mu všichni rozuměli. „Jste tu proto, že jsme na pokraji války mezi upíry a bohy. Jelikož se na místo Olympanů dnes v odpoledních hodinách usadily tři bohyně, které přímo nesnášejí upíry a to především prvotní, neboť se moc chováme jako lidé a méně jako zvířata. Proto byl z každého rodu vybrán jeden, popřípadě dva nejsilnější ve věku patnáct až devatenáct.

Jsem proto velmi rád, že toto pozvání přijali i dva upíři z hlavního rodu. Pan Snake a slečna Magix,“ pokynul jim, aby se postavili a pokračoval, „tito dva vědí jak bojovot, protože hlavní rod své členy vychovává, aby se dokázali ubránit krvelačným upírům a vlkodlakům, kteří vás ve vašich vesnicích a osadách nikdy nenapadnou a vy s nimi příjdete do kontaktu jen vyjímečně.“

Nachvíli se odmlčel a pokynul Eliz s Ethenem, že si smějí sednout.

„Za ten měsíc co tu budete, se naučíte bojovat a kouzlit, a poslední den se proběhne bitva proti třem bohyním. Zítra začnete v pět s rozcvičkou kolem pozemků. V šest snídaně a v půl sedmé budete v krevní laboratoři. Kdo neví kde se nachází se zeptá někoho z ostatních studentů této školy,“ vydal rozkaz k odchodu.

Eliz se rozloučila s Ethenem a Lukášem a spolu s Johanou zamířily do prostor dívčích ložnic. Ony dvě byly ve třídě jediné dívky a proto mohly být v pokoji po jedné. Naštěstí měly pokoje naproti sobě.

Cestou Eliz potkávala plno svých spolužaček a všechny se jí ptaly, jestli bude chodit na hodiny zase s nimi. Tyto studentky zrovna mířily do jídelny na snídani, jelikož upíři se zde normálně učí v noci, protože druhotným (krvelačným) upírům vadí slunce a přes den většinou spí.

Eliz s Johanou si popřály dobrou noc a zapadly do svých pokojů a zalehly do postelí, aby byly ráno vyspalé a překvapené na vyučování.

Další den se Eliz probudila již ve tři hodiny ráno a nemohla usnout. Neboť ji celou noc budily sny, ve kterých se vracela do doby, kdy zde chodila s ostatními upíry do školy.

Místo toho aby se znovu snažila usnout, se oblékla do cvičebního a vydala se do upírské společenské místnosti. Kde se nacházejí zjistila již v páté třídě.

V místnosti bylo několik upírů přibližně jejího věku, jak si píší úkoly do školy. Lehce se vydala k jednomu ze stolků, kde seděla osamoceně dívka a snažila se psát úkol.

„Ahoj, máš tu volno?“ zeptala se jí Eliz.

„Jasně,“ přikývla dívka. Měla medově hnědé vlasy stočené v dlouhých loknách.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se po chvíli, kdy viděla, že dívka se svým úkolem nikam nehla.

„Jestli znáš teorii lektvaru Zrození na třicet palců tak jo,“ přikývlo děvče.

„Znám,“ usmála se Eliz, „probýrali jsme to loni ve škole.“

„Jsem Serena,“ představila se dívka.

„Elizabeth.“

„Odkud jsi? Nikdy jsem si tě tu nevšimla,“ zeptala se Serena.

„Jsem ze světlé academie, ale bohužel si na prvotních upírech zasedly nové bohoně a tak jsem tady,“ odpověděla prostě.

„Jo já vím, taky jsem prvotní. Neznáš Eliz Magix?“ zeptala se znovu Serena.

„Znám a velmi dobře, vidím ji vždy, když se podívám do zrcadla,“ odpověděla.

„Ty mě nepoznáváš?“ posmutněla najednou Serena.

„Promiň, ale ne, jen to jméno mi něco říká,“ připustí zamyšleně Eliz.

„Seděly jsme spolu na hodinách, když jsi sem chvíli chodila,“ snažila se jí připomenout.

„A jo,“ rozpomněla si Eliz, „a jak ses měla?“

„Špatně, všichni se semnou přestali bavit. A pomůžeš mi teda s tím úkolem?“

„Jasně pojď na to,“ přikývla Eliz a začala Sereně radit co má psát.

Do hodiny měly hotovo a tak se Serena vydala s Eliz pro Johanku a společně se dali směr východ.

Venku ještě nikdo nebyl a den se již začal probouzet. Do pěti hodin měly ještě půl hodiny a tak si posedaly do trávy a bavily se o všem možném.

Deset minut před pátou přišli Lukáš s Ethenem a připojili se k děvčatům.

Přesně v celou odbyly hodiny a Serena se vydala do jídelny na večeři. Na pozemcích tudíž zbyli jen Ethen, Eliz, Johana a Lukáš. Ostatní nebyli nikde v dohledu.

S posledním odbitím vyšel ven učitel ze včerejška a když viděl, kolik lidí se dostavilo na rozcvičku, nemohl uvěřit vlastním očím.

„Kde je zbytek?“ zahřměl.

„Nevíme,“ odpověděl pevně Ethen.

„Dobrá, dáte si dvě kolečka kolem školy a poté nějaké posilovací a protahovací cviky. Zvládnete to samy?“ otázal se jich.

„Samozřejmě,“ odpověděla Eliz s Ethenem dohromady.

„Dobrá,“ přikývl a vydal se zpět dovnitř najít těch zbývajících jedenáct studentů.

Eliz s Ethenem se rozeběhli a hned za nimi i Johanka a Lukáš.

Po běhu se pořádně protáhli a poté několi dřepů sedu-lehů a kliků.

Když byli na konci, vyběhl z budovy učitel a před sebou hnal zbytek jejich skupiny.

„Jestli jste skončili, můžete se jít připravit na snídani a vyučování,“ informoval je ještě a dál popoháněl zbytek.

Celou dobu bylo slyšet jen nespokojené remcání a okřikování profesorem.

„Nechtěla bych být jimi,“ podotkla s úsměvem Eliz, když zalezli do školy. Od tama se všichni vydali do svých pokojů a vykoupat a převléct do školní uniformy. Poté se vydali na snídani, kde si sedli k jednomu stolu.

Po snídani, která zahrnovala převážně nezdravé potraviny u Lukáše a Johanky, a vločky s mlékem u Ethena a Eliz, se vydali ke krvavé laboratoři. Naštěstí Eliz znala cestu a pár zkratek, a tak tam dorazili deset minut před zvoněním. Zbytek dorazil přesně se zvoněním i s učitelem.

Vyučování probíhalo v klidu. Většinu času se jednalo pouze o informační hodiny, kde se dozvídali, co budou během toho měsíce ve škole dělat.

Ve dvanáct hodin se před každým objevil kalich s krvý, na který se Eliz vrhla jako šelma a na jeden lok ho vyprázdnila a s bolestným pohledem raněného zvířete ho postavila zpět na stůl. Ethen a ostatní na ni koukali dost nevěřícně a svých pohárů se zatím ani nedotkli.

„No co jsem ještě dva dny v proměně,“ opáčila Eliz.

„Promiňte, neuvědomil jsem si, kolik vám je,“ omluvil se učitel a znovu naplnil Eliziin pohár krví.

„Děkuji,“ hlesla Eliz.

„Nemáte zač a nechte si chutnat,“ prohlásil ke všem.

Všichni se tedy chopili poháru, a kromě Eliz a Ethena, začali předvádět psa pijícího z misky.

Eliz s Ethenem pili krev jako u nich ve škole a jako každé normální pití.

„Neumíte na veřejnosti jíst normálně jako lidi,“ obořil se na zbytek třídy učitel, který pil ze svého poháru stejně jako Eliz a Ethen.

Někteří na sebe hleděli dost nechápavě. Jen angličtí upíři, Johanka a Lukáš začali pít normálně.

Všichni dopili své poháry a ty následně zmizely. Poté pokračovali ve vyučování. Ve čtyři skončili a učitel propustil Ethena, Eliz, Lukáše a Johanku. Zbytek třídy musel zůstat po škole za pozdní příchod na rozcvičku.

Eliz ostatní zavedla do upíří společenské místnosti, kde již byli vzhůru první upíři. Sedli si do jednoho gauče před televizi a pustili ji. V televizi dával zrovna seriál Upíří deníky a všichni srovnávali skutečnost s filmovými upíry

V šest se všichni sebrali a vydali se na snídani/večeři. Všichni studenti upíří koleje si posedali k jednomu z velkých stolů. Podobně na tom byli i vlkodlaci a démoni. Prvotní upíři si posedali kolem kulatého stolu a pustili se do večeře.

„Eliz, nepůjdem se po večeři projít jen ma dva?“ zeptal se Ethen.

„Ráda, aspoň ti ukážu svá oblíbená místa, když jsem tu byla v páté třídě,“ přikývla nadšeně.

„To budu rád,“ usmál se.

A tak se po večeři vypařili a Eliz Ethena vedla do nepoužívaných prostor školy. Šli dlouho a přitom si povídali o tom co nastane, až tu skončí.

„Vrátím se do Čech a nastoupím na normální střední školu,“ povzdechla si.

„S otcem by jsme měli cestovat, tak tě přijdu navštívit,“ chlácholil ji.

„Ale co když se za ty dva roky zamiluješ do někoho jiného,“ vzlykla Eliz.

„To se nestane a kdyby, stále můžeme být spolu jako taneční a upíří partneři,“ přitáhl si Eliz do náruče a chlácholivě ji hladil po vlasech.

„A co kdyby...,“ začala zase natahovat.

„Ať se stane cokoliv nikdy tě neopustím,“ slíbil Ethen a setřel ji zbloudilou slzu.